Grand Prix ČSR Brno 1956

Záznam závodu motocyklů v kubatůře do 350 ccm z Grand Prix ČSR 1956, která se jela na starém Brněnském okruhu.



Díky odvážné jízdě vyhrál Šťastný – a jako třetí skončil díky brilantní stíhací jízdě Havel. Oba na českých motocyklech Jawa. Ve třídě do 125 ccm pak vyhrál František Bartoš, ale jeho jméno v ukázce nezaznělo. Asi si to tehdy u soudruhů nějak polepil, to nevím, ale tehdy bylo všechno možné.

Pokud Vám vítězství českých jezdců na českých strojích ve velké ceně motocyklů dnes připadá poněkud přitažené za vlasy nebo z pera sci-fi autora, tak to asi nejste dříve narození. Já samozřejmě také ne, ale něco na toto téma jsem vypátral, takže, jak to tehdá vlastně bylo?

Navzdory tomu, že v roce 1953 proběhla tzv. „měnová reforma“ a po ní spousta dalších reforem, které jenom maskovaly bídu komunismu a socialismu, technická úroveň mnoha českých výrobků byla díky práci nadaných lidí v konstrukci a díky předválečné tradici ještě v roce 1956 (i spoustu let později) na dobré úrovni – a hlavně, plně konkurenceschopná se západem a v mnoha případech na úrovni světové špičky.

O pár desítek let později si už budou komentátoři Československé televize v podobném programu otevřeně stěžovat, že české motocykly za konkurencí zaostávají a vyhrávají motocykly Norton nebo jiné, ale to je jiná kapitola…

V těchto letech, tj. 1956, ještě český motocyklový průmysl zářil. Na japonské motocykly se tehdy nadávalo nebo byly pro smích.

Vlivem politických událostí tento trend, tuto vlnu úspěchů, bohužel nebylo možné dlouhodobě udržet.

Delší poznámka k souvislostem: „Měnová reforma“ – „aneb součást boje s šedou ekonomikou“, byl jenom jiný název pro zhroucení národní ekonomiky ČSR v roce 1953 (jinými slovy, ekonomický kolaps, kterých pak ČSSR pod rouškou různých dalších „reforem“ zažila několik). To donutilo tehdejší komunistický establisment vykrást všechny soukromé i veřejné penzijní fondy, do kterých si lidé dlouho střádali na budoucí důchody, zkonfiskovat aktiva všech bank a sloučit je do jediné centrální banky. Mimo to samozřejmě došlo k ožebračení milionů prostých lidí, kteří ráno zabrali výplatu a odpoledne si za ní kvůli hyper-inflaci nekoupili ani máslo. Protože byla i po „reformě“ česká měna stále uměle nadhodnocena, odmítl jí Mezinárodní měnový fond akceptovat. Tak se stalo, že česká měna přestala být od té doby volně směnitelnou a ekonomika byla závislá jen na valutových devizách.

Kolaps byl zapříčiněn hlavně znárodněním provedeným v roce 1948, kdy se továrny sebraly původním zakladatelům a majitelům a předaly se centrálním plánovačům (propaganda ale tvrdila, že teď patří všemu lidu a nikoliv vykořišťovatelům). Na místa zkušených manažerů pak byly následně dosázovány různé politické kádry. Dříve prosperující firmy s ohromným potenciálem k expanzi, byly těmito nedouky neodvratně odsouzeny k postupnému technologickému úpadku. Naši sportovci se o tom mnohokrát přesvědčili, když třeba odstupovali ze závodů kvůli banálním poruchám.

Ještě před rokem 1989 se Východní blok postupně ekonomicky vyčerpal. Třeba Rusové museli nakupovat obilí v Kanadě za čisté zlato, protože jinak by pochcípali hlady a mezi ostatními státy probíhal víceméně barterový obchod (soustruhy se vyměňovaly za vagóny meruněk a podobně). Jediné, jakž-takž stabilní ekonomiky, byly v NDR a ČSSR. Paradoxem je, že kdyby se po roce 1948 nechala ekonomika ČSR bez negativních zásahů, mohla spolu s NDR krmit celý východní blok, a doslova fungovat jako motor – stejně tak, jako byla motorem v dobách Rakouska-Uherska, kdy bylo 70 procent ekonomické síly mocnářství soustředěno v Českých zemích, i za první Republiky, kdy probíhala nákladná industrializace a modernizace zaostalého Slovenska a nebo za protektorátu, kdy české zlaté rezervy a rozvinutý průmysl posloužily Hitlerovi jako dojná kráva a výrobní základna pro zbrojní aktivity všeho druhu.

To už je naštěstí za námi. Po roce 1989 ale bylo vemi těžké některé zaostalé výrobky uplatnit na starých východních trzích, protože tam lidé neměli peníze (čili tím se poptávka rozpadla) a na nově otevřených západních trzích se prakticky nedalo prosadit, protože výrobky byly zaostalé, nesplňovaly třeba přísné emisní limity/neměly vhodný obal atp. nebo ty trhy dávno obsadil někdo jiný. Jak se třeba s tvrdými následky přesvědčili východní Němci, když náhle zjistili, že jejich osvědčeného Trabanta najednou nikdo nechce a radši si za ty samé peníze pořídí ojetý Mercedes.