Zabrán do spousty jiných činností jsem si vůbec nevšiml, že si tento blog
vydělal pomocí reklamy na vlastní doménu, která by mohla být
zaregistrována jako www…něco…cz
(popřípadě .com, .eu, .net, .info).
Jenže, jakou doménu koupit ???
Je mi jasné, že u současného názvu zůstat nemohu. Má-li tento blog
nějakým způsobem růst, není možné původní název zachovat. Proč?
Název je to přímo hrozný, a to z mnoha důvodů. Protože:
1) Je dlouhý. Dokonce tak dlouhý, že i kdyby byl o polovinu kratší, tak
by byl pořád moc dlouhý.
2) Nedá se snadno zapamatovat. Nejenže si lidé nepamatují CappyTech, ale
nepamatují si ani Blogspot.com. Je to prostě neobvyklé.
3) Název není na internetu unikátní. Cappy blogů je miliarda.
4) Název obsahuje „Y“, takže se spousta lidí splete a napíše na české
klávesnici „Z“ místo „Y“.
5) Název obsahuje 2×p jako ca"pp"y. Někdo se může splést a napsat
„capy“ nebo „capi“ nebo „kapi“ nebo „kapy“. Plus existuje
spousta dalších způsobů, jak název totálně zvorat.
6) Než někdo vyťuká cappytech.blogspot.com tak jsou vánoce. Nevím kolik
lidí to může odradit, ale asi dost.
7) Z názvu není jasné, o čem to je. Očem tento blog pojednává. Možná
kdyby se to jmenovalo „technické a jiné zajímavosti“ a adresa by byla
„technickezajimavosti.cz“ nebo prostě jenom „techza.cz“, že by se
dalo nějak pochopit o čem to je. Tam je ale zase problém v tom, že tento
blog je úplně o všem, protože je strašně moc odvětví a věcí, které
mě zajímají a kterým se nějak věnuji. To je jedna z dalších nevýhod,
protože absence úzkého zaměření efektivně znemožňuje vybírat pro
vyhledávače příjemnou adresu.
Takže na tom vidíte, že dodržet všechna pravidla pro výběr domény je
docela fuška. A to není veškeré legraci konec. Abych se dostal na nějakou
„obvyklou“ úroveň, budu muset změnit design a možná i redakční
systém, protože upravovat něco, co vám naservíruje Google jako
„optimální“ řešení, ve skutečnosti optimální není. Už takhle jsem
to musel horečně upravovat, aby to dělalo nějaké základní funkce a
stejně nejsem spokojen. Určitě musí existovat nějaké elegantnější
řešení, které ale bohužel neznám.
Entries Tagged 'Články a názory' ↓
Cappy Tech Blog si vydělal na vlastní doménu — Jakou koupit ???
Říjen 3rd, 2007 — Články a názory
O2 dostalo kontrakt na iPhone
Červenec 5th, 2007 — Apple iPhone, Články a názory
Telekomunikační operátor Telefónica O2 (UK) dostal kontrakt na možnost mít
v nabídce Apple iPhone a poskytovat ho svým uživatelům. iPhone byl zatím
dostupný jenom uživatelům v Americe prostřednictvím sítí AT&T.
Je známo i datum uvedení, Apple iPhone by se měl objevit v Británii někdy na vánoce tohoto roku.
Pro O2 je to obrovská výhoda, protože tak může rozšířit už tak širokou masu 18 milionů uživatelů, kteří doposud využívají jejich služby. Pro Vodafone je to naopak zklamání. Více v originálním článku (v angličtině).
Můj názor na tuto událost je jednoznačný.
Pokud O2 vyhrálo v UK, tak pravděpodobně vyhraje i v ostatních oblastech Evropy. V praxi tedy i v České Republice. Nedokážu si dost dobře představit, že by O2 pustilo tak lukrativní deal, když si na módní vlně kolem iPhonu může výrazně vylepšit image a zároveň slušně vydělat.
Pro konkurenci by to ale neměl být signál k rezignaci. Naopak by se měla podívat po konkurenčních přístrojích, od Nokie nebo LG a nebo od Samsungu a zkusit nabídnout něco podobného, ne-li lepšího, za lepších podmínek – protože druhá stránka věci je, že O2 ta smlouva s Apple taky něco stála a pokud konkurence zabere včas, tak O2 ta smlouva může pořádně zhořknout. Ale nepředbíhejme…
Když se totiž podíváme na celková čísla prodejů telefonů, na různé modely smluv se zákazníky (paušály a takové ty podobné věci) tak je hlavně důležité mít „časově výrazně levnější“ nabídku. A nakonec mít na paměti, že iPhone je produkt první generace (tedy přesněji, ona to po technické stránce není první generace, ale lidé to tak vnímají, že je to první generace, a to co lidé vnímají, to je podstatné, takže u toho zůstaneme), a u těchto typů telefonů nikdy nezáleží na první generaci. U těchto typů telefonů záleží na první „masově rozšířené generaci“ a to může být po technické stránce klidně pátá nebo šestá generace.
Takže šéfové ve Vodafone (a jinde) by si měli dát silné kafe a pustit se do práce. Kdybych měl být konkrétní, osobně bych doporučil vrhnout se na propagaci těch stávajících a nejrozšířenějších funkcí. A podle toho si i vybírat přístroje, které něco takového umí o hodně lépe a to potom nabídnout.
Je to železná logika, není v tom žádné šarlatánství a každému to po minutě dojde.
Jestliže dokážete přijít s přístrojem, který udělá z telefonování „slast“ a z psaní SMS zpráv „cool“ záležitost, jistě najdete dost zákazníků, kteří si tyto staronové služby v novém a příjemnějším podání zamilují. Soustředil bych se na komfort a rychlost. A pak už je jedno, jestli bude cílovou skupinou uchvátaný manažer nebo stará Blažková od vedle.
To je vše.
Tak tedy, ruleta se roztáčí..... Kdo si vsadí?
(Jen podotýkám, že k tématu se ještě určitě vrátím, protože opravdu bude o čem psát…)
Je známo i datum uvedení, Apple iPhone by se měl objevit v Británii někdy na vánoce tohoto roku.
Pro O2 je to obrovská výhoda, protože tak může rozšířit už tak širokou masu 18 milionů uživatelů, kteří doposud využívají jejich služby. Pro Vodafone je to naopak zklamání. Více v originálním článku (v angličtině).
Můj názor na tuto událost je jednoznačný.
Pokud O2 vyhrálo v UK, tak pravděpodobně vyhraje i v ostatních oblastech Evropy. V praxi tedy i v České Republice. Nedokážu si dost dobře představit, že by O2 pustilo tak lukrativní deal, když si na módní vlně kolem iPhonu může výrazně vylepšit image a zároveň slušně vydělat.
Pro konkurenci by to ale neměl být signál k rezignaci. Naopak by se měla podívat po konkurenčních přístrojích, od Nokie nebo LG a nebo od Samsungu a zkusit nabídnout něco podobného, ne-li lepšího, za lepších podmínek – protože druhá stránka věci je, že O2 ta smlouva s Apple taky něco stála a pokud konkurence zabere včas, tak O2 ta smlouva může pořádně zhořknout. Ale nepředbíhejme…
Když se totiž podíváme na celková čísla prodejů telefonů, na různé modely smluv se zákazníky (paušály a takové ty podobné věci) tak je hlavně důležité mít „časově výrazně levnější“ nabídku. A nakonec mít na paměti, že iPhone je produkt první generace (tedy přesněji, ona to po technické stránce není první generace, ale lidé to tak vnímají, že je to první generace, a to co lidé vnímají, to je podstatné, takže u toho zůstaneme), a u těchto typů telefonů nikdy nezáleží na první generaci. U těchto typů telefonů záleží na první „masově rozšířené generaci“ a to může být po technické stránce klidně pátá nebo šestá generace.
Takže šéfové ve Vodafone (a jinde) by si měli dát silné kafe a pustit se do práce. Kdybych měl být konkrétní, osobně bych doporučil vrhnout se na propagaci těch stávajících a nejrozšířenějších funkcí. A podle toho si i vybírat přístroje, které něco takového umí o hodně lépe a to potom nabídnout.
Je to železná logika, není v tom žádné šarlatánství a každému to po minutě dojde.
Jestliže dokážete přijít s přístrojem, který udělá z telefonování „slast“ a z psaní SMS zpráv „cool“ záležitost, jistě najdete dost zákazníků, kteří si tyto staronové služby v novém a příjemnějším podání zamilují. Soustředil bych se na komfort a rychlost. A pak už je jedno, jestli bude cílovou skupinou uchvátaný manažer nebo stará Blažková od vedle.
To je vše.
Tak tedy, ruleta se roztáčí..... Kdo si vsadí?
(Jen podotýkám, že k tématu se ještě určitě vrátím, protože opravdu bude o čem psát…)
Source: Times Online
Ekologie není sranda, vážení
Březen 30th, 2007 — Články a názory
Kauza obalový materiál a co s ním?
Vyspělejší část lidstva se po sto letech zase dostala do situace, kdy chce něco řešit – a nemá dost nástrojů, aby to řešit mohla. Mám tím na mysli ekologii.
Tato mapa například ukazuje, kolik se vyprodukuje v EU odpadu jenom na obalech a je to přepočítáno na 1 osobu a 1 rok.
Ve vyspělých Evropských zemích, tedy v původní patnáctce, je to v průměru až 175 kilogramů obalů na hlavu. To znamená → přepočítáno i na kojence.
V některých zemích, jako v Irsku, se to pokoušeli řešit tak, že zavedli třeba daň na plastové pytlíky. Absolutně to nepomohlo. Ve Velké británii představuje obalový materiál z plastu až 1 třetinu tohoto typu odpadků (33 procent) z čehož jsou plastové pytlíky v různých formách zastoupeny 16 procenty, plastové lahve 9 procenty.
Ani ostatní obaly na tom nejsou nejlépe. Skleněné lahve a různé zavařovací a jiné sklenice zabírají 32 procent obalového odpadu, papír a karton 19 procent a různé plechovky a plechové nádoby 14 procent.
Dalším problémem je, že když už dokážete odpad vyprodukovat, musíte se ho taky umět recyklovat. Prostě se ho nějak zbavit. Takto si dokáží jednotlivé země poradit s recyklací.
Německo vyprodukuje na obalech strašné kvanta odpadků, ale také se jich dokáže zbavit a vrátit je zpátky do oběhu. Tím ve finále produkuje méně obalových odpadků, než Řecko, které na první mapce svítí zeleně.
Kauza úsporné žárovky
Další tragikomickou kauzou je akce „úsporné žárovky“. Dobrá zpráva je, že by Evropská unie chtěla šetřit s energiemi, což se jednak udělat musí, nejenom kvůli globální změně klimatu (jak se správně nazývá tzv. „globální oteplování“). Špatná zpráva je, že úsporné žárovky obsahují rtuť, kterou zase normální žárovky neobsahují.
Co je rtuť za svinstvo nemusím asi připomínat.
Pokud se taková fluorescenční žárovka dostane na smetiště, tak z ní rtuť unikne. Výrobci takových žárovek ale říkají, že to nevadí, protože množství rtuti, které se z takových žárovek uvolňuje, je mnohem menší, než množství rtuti, které produkují elektrárny ve snaze „vyživit“ staré nenažrané žárovky, které na svícení spotřebují asi 1 procento energie a zbytek přemění na teplo. Jinak řečeno, poměr pro úspornou žárovku vyzní dobře (když vydrží alespoň pět let).
Jenže výzkumníci teď říkají, že rtuť, která se nachází v úsporných žárovkách, se z nich na smetišti bude vypařovat, takže se do potravního řetězce dostane mnohem snáze, než když by jí emitovaly staré uhelné elektrárny.
A teď si jistě pokládáte otázku – a já na ní rovnou odpovídám: Ano, rtuť je v naprosté většině úsporných žárovek nezbytná. Je to součást jejich principu fungování, jinak by vůbec nesvítily.
Tak si vyberte…
Vyspělejší část lidstva se po sto letech zase dostala do situace, kdy chce něco řešit – a nemá dost nástrojů, aby to řešit mohla. Mám tím na mysli ekologii.
Tato mapa například ukazuje, kolik se vyprodukuje v EU odpadu jenom na obalech a je to přepočítáno na 1 osobu a 1 rok.
Ve vyspělých Evropských zemích, tedy v původní patnáctce, je to v průměru až 175 kilogramů obalů na hlavu. To znamená → přepočítáno i na kojence.
V některých zemích, jako v Irsku, se to pokoušeli řešit tak, že zavedli třeba daň na plastové pytlíky. Absolutně to nepomohlo. Ve Velké británii představuje obalový materiál z plastu až 1 třetinu tohoto typu odpadků (33 procent) z čehož jsou plastové pytlíky v různých formách zastoupeny 16 procenty, plastové lahve 9 procenty.
Ani ostatní obaly na tom nejsou nejlépe. Skleněné lahve a různé zavařovací a jiné sklenice zabírají 32 procent obalového odpadu, papír a karton 19 procent a různé plechovky a plechové nádoby 14 procent.
Dalším problémem je, že když už dokážete odpad vyprodukovat, musíte se ho taky umět recyklovat. Prostě se ho nějak zbavit. Takto si dokáží jednotlivé země poradit s recyklací.
Německo vyprodukuje na obalech strašné kvanta odpadků, ale také se jich dokáže zbavit a vrátit je zpátky do oběhu. Tím ve finále produkuje méně obalových odpadků, než Řecko, které na první mapce svítí zeleně.
Kauza úsporné žárovky
Další tragikomickou kauzou je akce „úsporné žárovky“. Dobrá zpráva je, že by Evropská unie chtěla šetřit s energiemi, což se jednak udělat musí, nejenom kvůli globální změně klimatu (jak se správně nazývá tzv. „globální oteplování“). Špatná zpráva je, že úsporné žárovky obsahují rtuť, kterou zase normální žárovky neobsahují.
Co je rtuť za svinstvo nemusím asi připomínat.
Pokud se taková fluorescenční žárovka dostane na smetiště, tak z ní rtuť unikne. Výrobci takových žárovek ale říkají, že to nevadí, protože množství rtuti, které se z takových žárovek uvolňuje, je mnohem menší, než množství rtuti, které produkují elektrárny ve snaze „vyživit“ staré nenažrané žárovky, které na svícení spotřebují asi 1 procento energie a zbytek přemění na teplo. Jinak řečeno, poměr pro úspornou žárovku vyzní dobře (když vydrží alespoň pět let).
Jenže výzkumníci teď říkají, že rtuť, která se nachází v úsporných žárovkách, se z nich na smetišti bude vypařovat, takže se do potravního řetězce dostane mnohem snáze, než když by jí emitovaly staré uhelné elektrárny.
A teď si jistě pokládáte otázku – a já na ní rovnou odpovídám: Ano, rtuť je v naprosté většině úsporných žárovek nezbytná. Je to součást jejich principu fungování, jinak by vůbec nesvítily.
Tak si vyberte…
Source: NS
Google Master Plan
Únor 26th, 2007 — Články a názory
Master Plan Googlu – aneb plány Googlu na mnoho let dopředu. Některé
brané vážně, jiné méně vážně. Zajímavý je hlavně ten Google OS
(operační systém). To jsem vážně zvědav, co na to budou říkat
v Microsoftu…
Vždy, když něco takového čtu nebo vidím, tak si vzpomenu na to, jak Google začínal. Nikdo ho nechtěl, nikdo do něj neinvestoval. Odpovídá tomu i jejich první server z roku 1999.
Takhle vypadal.
Je to systém poslepovaný z levných součástek, z levných základních desek, s obyčejnými procesory Pentium II a s mizerným chlazením. Otevřeně řeknu, že je to (doslova) taková prasárna, že bych nad tím brečel.
Podle toho jak jsem se na to díval, tak takový systém prokazatelně musel každý druhý týden havarovat a určitě nejsem daleko od pravdy. Jenom bych to kulantně nazval „Neustálým laděním za chodu“.
Možná se tím ale potvrzuje, že není nutné dělat věci pořádně. Dělat věci je nutné. A je jedno jak už. Prostě to musí fungovat alespoň nějak, všechno ostatní už je podružné.
Vždy, když něco takového čtu nebo vidím, tak si vzpomenu na to, jak Google začínal. Nikdo ho nechtěl, nikdo do něj neinvestoval. Odpovídá tomu i jejich první server z roku 1999.
Takhle vypadal.
Je to systém poslepovaný z levných součástek, z levných základních desek, s obyčejnými procesory Pentium II a s mizerným chlazením. Otevřeně řeknu, že je to (doslova) taková prasárna, že bych nad tím brečel.
Podle toho jak jsem se na to díval, tak takový systém prokazatelně musel každý druhý týden havarovat a určitě nejsem daleko od pravdy. Jenom bych to kulantně nazval „Neustálým laděním za chodu“.
Možná se tím ale potvrzuje, že není nutné dělat věci pořádně. Dělat věci je nutné. A je jedno jak už. Prostě to musí fungovat alespoň nějak, všechno ostatní už je podružné.
Source: Jurvetson
Google vidí proti pirátské nástroje jako prioritu
Únor 23rd, 2007 — Články a názory
Fenomén – sdílení videa na
internetu
Google má dnes dvě stránky určené pro sdílení videa. Jsou to Youtube a
Google Video. Obě jsou nesmírně populární. Hlavně YouTube.
Fungují tak, že každý uživatel nebo návštěvník může na YouTube
nahrát jakékoliv video. Tedy i materiál, který mu jinak nepatří a je
chráněn známkou nebo autorským právem.
Z toho je zřejmé, že se na YouTube objevují i videa, která by se tam
jinak nedostala, protože u nich nebyly zaplacené žádné licenční
poplatky.
Firmy, které taková autorská práva vlastní, se proto domnívají, že na
YouTube a Google video publikovaný obsah jim odebírá zisky (což je pravda
jenom částečně, viz můj předchozí článek, proč existuje pirátství a
warez).
Porušování zákonů je drahá sranda – jeho umožnění ještě
dražší
Samozřejmě se proto s majitelem služby, tedy s Google, pravidelně soudí.
Když Google přebíral (kupoval) YouTube, tvořily velkou část kupní ceny
právě pokuty za porušení autorských práv.
Novou strategií Googlu je vyvíjet tak kvalitní proti pirátské nástroje,
že nebude možné na YouTube nahrávat cokoliv, co nějak porušuje autorská
práva.
Velké vydavatelské domy dostanou šanci pravidelně obsah kontrolovat a pokud
se jim bude zdát podezřelý, nechají ho odstranit. Jde o problém
obrovských rozměrů. Jenom za poslední měsíc nechal Viacom odstranit na
100 000 videí z YouTube, protože nesplňovaly podmínky pro distribuci.
Nebylo řečeno, jestli v případě porušení nějaké autorské ochrany ze
strany uživatele dojde jenom k odstranění videa nebo jestli budou zahájeny
legální kroky k potrestání dotyčného za porušení zákonů.
Hraje Google dvojí hru?
Druhá strana mince je, že Google na porušování autorských práv
vydělává. Nepřímo, ale vydělává. Populární YouTube by se nestalo
populárním, kdyby autorská práva neporušovalo. Je spousta jiných služeb,
které dělají to samé, tedy umožňují sdílet video, úplně stejné jako
to umí YouTube nebo Google video. A když lidé nenajdou to co hledají na
YouTube, obrátí se pochopitelně jinam.
Úbytek diváků by mohl být pro Google mnohem dražší, než pokuty za
porušování autorských práv. Může se taky stát, že tato akce bude ve
smyslu „vlk se nažere a koza zůstane celá“.
Co to znamená pro uživatele?
Mezi vydavatelskými domy a Googlem může být dohoda jakákoliv. Otázka je,
co na to řekne ten třetí vzadu. Tedy uživatel. V mnoha státech existuje
brutální cenzura a za politické názory se zavírá a popravuje. I Google
aplikuje tvrdou cenzuru a velice aktivně odstraňuje ty věci, které jsou
třeba pravdivé, zachycují nějakou reálnou událost, ale jsou provokativní
nebo silně ofenzivní. Má to své důvody. Z YouTube si svého času udělali
hlásnou troubu Džihádisté, a pochopitelně, i když taková videa byla
v souladu se všemi autorskými právy, Googlu se něco takového rozhodně
„nehodí do krámu“ a jen málokdo má žaludek na to, aby hostoval
uřezávání hlav nevěřících. Funguje to ale i opačně. Odstraněna byla
i skoro všechna videa zachycující nepokoje na Pařížských předměstích
a spousty dalších, které byste dnes na YouTube těžko našli.
Pro uživatele to znamená, že si musí dávat sakra pozor, co kam nahrává a
čeho se jeho materiál týká. A bude hůř. Je třeba mít na paměti, že na
internetu skutečně neexistuje anonymita v tom pravém smyslu slova. Anonymita
uživatele na internetu vypadá asi jako pozice kapky v moři. Za všech
okolností se prostě ví, že tam je – jenom množství kapek okolo
představuje určité krytí.
Google v budoucnu jistě bude svoje nástroje na zachytávání
neautorizovaného videa zdokonalovat. Budou se vyskytovat tlaky
nejrůznějších státních a nestátních organizací na shromažďování
více informací o takových uživatelích a je jenom otázku času, kdy bude
možné uživatele přesněji lokalizovat. Je ale zásadně důležité, aby
tento nástroj sloužil dobré věci a aby nebyl zneužit.
Doufejme, že to v Google vědí.
TPM na vás řekne úplně všechno, aneb malý bonzáček ve vašem počítači ??
Únor 20th, 2007 — Články a názory
Každý dnes vyrobený počítač obsahuje celou řadu nejrůznějších čipů.
Ty nejznámější jsou asi „procesor“ nebo „grafický čip“. Pak ale
v počítači existuje celá řada obslužných čipů, které se starají
jenom o nějaký specifický úkol. Tak třeba teď se o váš přístup na
internet postaral síťový čip (umístěný na síťové kartě), o přístup
k vašim periferiím se stará SouthBridge čipové sady a tak dále.
Čili tyto obslužné čipy jsou většinou milé, užitečné polovodičové obvody, které řeší jenom úzce specifický úkol. Počítač se bez nich neobejde, vy o nich nemáte tušení, nepotřebujete o nich nic vědět a nemusíte se zajímat k čemu tam jsou a na co tam jsou. Stejně je to většinou pro kočku a řešit to je na… na nic.
No jestli jste si někdy mysleli, že se nikdo nemůže dozvědět, co za software ve vašem počítači běží a co vlastně na tom svém počítači děláte – tak to jste na omylu.
Existuje taková laskominka, která se skrývá pod honosným názvem „Trusted Platform Computing“ a kterou zajišťuje „Trusted Platform Module“ (modul důvěryhodné platformy).
Jak jste asi z názvu pochopili, oficiálně má sloužit k větší důvěryhodnosti a bezpečnosti na internetu…
A o to taky jde. Oficiální popis je zhruba takovýto:
Primární a zásadní funkce tohoto čipu spočívá v náhodném a bezpečném generování kryptografických klíčů pro podpis/verifikaci nebo kryptování a rozkryptování dat. Jelikož se takový čip vztahuje výhradně ke konkrétnímu hardwaru, heslu a uživateli, a i on sám je naprosto unikátní, tak tím zajišťuje, že jeho majitel, respektive uživatel toho konkrétního zařízení, ze kterého čip pochází, nebude nikde jinde v internetu zaměnitelný. Za použití TPM by NEmělo dojít ke zcizení hesla a jeho použití z jiného počítače a tak k ukradení identity v reálném čase… Takže, v čem je problém?
O funkcích čipu se toho ví pramálo. Když už o něm někdo musí mluvit, tak použije tu nejkratší formulaci jaká je možná nebo si hraje se slovíčky. Ačkoliv má jít podle popisu o velmi přínosné zařízení, nikdo se zrovna nenamáhá s tím, aby ho zanášel do technických výkresů, aby se o něm nahlas bavil nebo aby o něm nějak básnil. Splní si nejzákladnější informační povinnosti a je to. Propátral jsem například web Intelu a v jejich cache systému jsem našel dohromady 1 PDF, na kterém je čip jasně vyznačen ve schématickém zapojení základní desky.
Proč to?
Koukněte ale na listinu firem, které TPM používají: Jsou to snad úplně všechny!. Apple, AMD, Intel, Microsoft, prostě na koho si vzpomenete, tak je na seznamu.
Pointa je v tom, že co tento čip v počítači skutečně dělá, vím jenom málo lidí. Trusted Computing by ale měl být o důvěře, ne?
Hm.
Z dostupných informací zatím víme, že TPM prokazatelně nemůže kontrolovat, jaký software je aktuálně spuštěn. Čili nemůže kontrolovat ani status té aplikace, která právě běží. Nemůže vám říct, tohle nedělej. TPM je subsystém a jako takový funguje jenom jako „sluha“ pro jiné služby.
Jenže to neznamená, že nedokáže ukládat a reportovat pre-runtime konfigurační informace. Jednou z jeho funkcí je i „remote attestation“ a ta dovoluje třetí straně (třeba prodejci online hudby) zjistit, jestli jeho software nebyl nějak modifikován – a za jistých okolností byl modifikován, kdo ho modifikoval a kdy ho modifikoval. A říká vám něco DRM? Tak to teď bude úplně ve všem. V hudbě, v operačních systémech, v programech, ve hrách, ve filmech, prostě ve všem…
Věřte tomu, že tu maličkou mrchu se dvěma řadami 14-ti pinů na každé straně najdete na každé základní desce, v každém počítači, v každém notebooku. Tomu, kdo to s ní umí, poskytuje jednoznačnou identifikaci vás i vašeho PC.
Microsoft se jí velice rychle chytil a chce s její pomocí a s pomocí bitlockeru dělat vektorové šifrování souborů na pevném disku ve Windows Vista. Operační systém tak bude šifrován již při svém spouštění a ne až potom, když celý naběhne.
Můžeme se jenom dohadovat, jestli tahle věc, která určitě poskytuje vylepšenou ochranu dat, během nějaké síťové operace neodešle pár paketů s velice hodnotnými informacemi o vás a o vašem počítači – pochopitelně, tohle třeba vědět čínští disidenti, tak pochybuji, že ještě někdy vlezou na internet…
Druhá strana mince je, že není mnoho možností, jak něco podobného zajistit jinak. Z hlediska autentifikace se na IP adresu spoléhat nedá, takže pak už jsou v záloze jen SSL certifikáty a ověřování klienta přes server, používání věcí jako je Passmark (jako Bank of America, třeba) a nebo … a nebo být kachna na odstřel a k ověření identity nepoužívat nic – pak se ale nedivit ukradeným heslům a vzniklým škodám…
Každopádně už si nevyberete, jiní už vybrali za Vás.
Čili tyto obslužné čipy jsou většinou milé, užitečné polovodičové obvody, které řeší jenom úzce specifický úkol. Počítač se bez nich neobejde, vy o nich nemáte tušení, nepotřebujete o nich nic vědět a nemusíte se zajímat k čemu tam jsou a na co tam jsou. Stejně je to většinou pro kočku a řešit to je na… na nic.
No jestli jste si někdy mysleli, že se nikdo nemůže dozvědět, co za software ve vašem počítači běží a co vlastně na tom svém počítači děláte – tak to jste na omylu.
Existuje taková laskominka, která se skrývá pod honosným názvem „Trusted Platform Computing“ a kterou zajišťuje „Trusted Platform Module“ (modul důvěryhodné platformy).
Jak jste asi z názvu pochopili, oficiálně má sloužit k větší důvěryhodnosti a bezpečnosti na internetu…
A o to taky jde. Oficiální popis je zhruba takovýto:
„Trusted Platform Module je nízko nákladový
bezpečnostní systém ke zvýšení důvěry vzhledem k Internetové
bezpečnosti. TPM je zařízení, které "bydlí“ na základní desce a je
napojeno na SouthBridge čipsetu pomocí LPC sběrnice, přes kterou komunikuje
se zbytkem platformy".
Primární a zásadní funkce tohoto čipu spočívá v náhodném a bezpečném generování kryptografických klíčů pro podpis/verifikaci nebo kryptování a rozkryptování dat. Jelikož se takový čip vztahuje výhradně ke konkrétnímu hardwaru, heslu a uživateli, a i on sám je naprosto unikátní, tak tím zajišťuje, že jeho majitel, respektive uživatel toho konkrétního zařízení, ze kterého čip pochází, nebude nikde jinde v internetu zaměnitelný. Za použití TPM by NEmělo dojít ke zcizení hesla a jeho použití z jiného počítače a tak k ukradení identity v reálném čase… Takže, v čem je problém?
O funkcích čipu se toho ví pramálo. Když už o něm někdo musí mluvit, tak použije tu nejkratší formulaci jaká je možná nebo si hraje se slovíčky. Ačkoliv má jít podle popisu o velmi přínosné zařízení, nikdo se zrovna nenamáhá s tím, aby ho zanášel do technických výkresů, aby se o něm nahlas bavil nebo aby o něm nějak básnil. Splní si nejzákladnější informační povinnosti a je to. Propátral jsem například web Intelu a v jejich cache systému jsem našel dohromady 1 PDF, na kterém je čip jasně vyznačen ve schématickém zapojení základní desky.
Proč to?
Koukněte ale na listinu firem, které TPM používají: Jsou to snad úplně všechny!. Apple, AMD, Intel, Microsoft, prostě na koho si vzpomenete, tak je na seznamu.
Pointa je v tom, že co tento čip v počítači skutečně dělá, vím jenom málo lidí. Trusted Computing by ale měl být o důvěře, ne?
Hm.
Z dostupných informací zatím víme, že TPM prokazatelně nemůže kontrolovat, jaký software je aktuálně spuštěn. Čili nemůže kontrolovat ani status té aplikace, která právě běží. Nemůže vám říct, tohle nedělej. TPM je subsystém a jako takový funguje jenom jako „sluha“ pro jiné služby.
Jenže to neznamená, že nedokáže ukládat a reportovat pre-runtime konfigurační informace. Jednou z jeho funkcí je i „remote attestation“ a ta dovoluje třetí straně (třeba prodejci online hudby) zjistit, jestli jeho software nebyl nějak modifikován – a za jistých okolností byl modifikován, kdo ho modifikoval a kdy ho modifikoval. A říká vám něco DRM? Tak to teď bude úplně ve všem. V hudbě, v operačních systémech, v programech, ve hrách, ve filmech, prostě ve všem…
Věřte tomu, že tu maličkou mrchu se dvěma řadami 14-ti pinů na každé straně najdete na každé základní desce, v každém počítači, v každém notebooku. Tomu, kdo to s ní umí, poskytuje jednoznačnou identifikaci vás i vašeho PC.
Microsoft se jí velice rychle chytil a chce s její pomocí a s pomocí bitlockeru dělat vektorové šifrování souborů na pevném disku ve Windows Vista. Operační systém tak bude šifrován již při svém spouštění a ne až potom, když celý naběhne.
Můžeme se jenom dohadovat, jestli tahle věc, která určitě poskytuje vylepšenou ochranu dat, během nějaké síťové operace neodešle pár paketů s velice hodnotnými informacemi o vás a o vašem počítači – pochopitelně, tohle třeba vědět čínští disidenti, tak pochybuji, že ještě někdy vlezou na internet…
Druhá strana mince je, že není mnoho možností, jak něco podobného zajistit jinak. Z hlediska autentifikace se na IP adresu spoléhat nedá, takže pak už jsou v záloze jen SSL certifikáty a ověřování klienta přes server, používání věcí jako je Passmark (jako Bank of America, třeba) a nebo … a nebo být kachna na odstřel a k ověření identity nepoužívat nic – pak se ale nedivit ukradeným heslům a vzniklým škodám…
Každopádně už si nevyberete, jiní už vybrali za Vás.
Proč existuje warez a pirátství
Únor 15th, 2007 — Články a názory
Softwarové pirátství je neodstranitelné. Vzniklo z mnoha důvodů (vypsány
jsou níže). Pokud jeden z těchto důvodů „přežije“, přežije
i pirátství.
Tak tedy, proč existuje pirátství?
1) Cena, čas a reálná hodnota
Cena softwaru je pro normálního uživatele příliš vysoká. Hry například stojí v rozmezí 30 až 65 dolarů – a to je pro mnoho hráčů opravdu hodně. Většina hráčů si tedy hru raději zkopíruje/crackne/vypálí – a platí za ní jenom tehdy, jestliže jde o skutečný herní hit.
Čas také souvisí s tím, že hra musí představovat zábavu na mnoho hodin nebo měsíců (rozhodně více než 1–6 hodin čistého herního času).
No a teď ta hodnota. Na prodej softwaru se nabalují různé paradoxy. Paradoxní například je, že i když je software levný, kupuje ho jen mizivé procento lidí. Jsou (a byly) pokusy šířit software zdarma nebo pomocí dobrovolných plateb. Ovšem průměrný dar (třeba na podporu vývoje) se pohybuje v řádu 0,25 centů na uživatele. Na zhruba 10 000 uživatelů připadají 2 uživatelé, kteří jsou ochotní platit. Obvyklý výsledek je 10 000 stažení = příjem 0,50 centů.
Důvod? Uživatelé software nekupují, protože nesouhlasí s jeho cenou. To ale neznamená, že by software od určité hranice vnímali jako levný nebo drahý. Tak to není.
Znamená to, že software pro uživatele nepředstavuje žádnou reálnou hodnotu, která by byla pevně zakotvená v čase. A tak to skutečně je. Jen minimum softwarových aplikací, které mají nějakou skutečnou hodnotu.
Schválně si dáme příklad chápání běžného uživatele a srovnáme, jak vidí hodnotu libovolné softwarové aplikace, třeba Windows 95 a obyčejné housky (žemle).
Je třeba říct, že tato vada softwaru týkající se jeho reálné hodnoty je neodstranitelná.
Z hlediska vývojáře se dá jen velmi těžko obejít a daří se to jen u mizivého procenta aplikací.
2) Další prodej
I když bude uživatel software poctivě kupovat, dostane se za krátkou chvíli do situace, kdy bude mít doma na polici hromadu krabic s přestárlým softwarem, který mu bude absolutně k ničemu. Bude mít obrovský problém se ho zbavit a prodat ho i s velkou slevou, protože i ostatním uživatelům tento software bude k ničemu a nikdo ho nebude chtít. Vsadím se, že v tuto chvíli nevíte o nikom, kdo by poptával Vaše skvělá Windows 95 a byl za ně ochoten zaplatit…
Z hlediska uživatele představuje investice do softwaru kolosální finanční ztrátu, která několikanásobně přesahuje cenu běžného počítače.
3) Věk uživatele
Je velké procento uživatelů, kterým je méně, než 18 let. Rozhodně nepracují, nepodnikají, rozhodně si nevydělávají a rozhodně u sebe nenosí kreditní kartu. Většina warezáků se stala warezáky ještě dříve, než jim bylo 15 let. A co se v mládí naučíš… Tito uživatelé se stanou warezáky z nouze. Počítač jim pořídí rodiče, ale software… Takže pro mladší uživatele bude vždy existovat něco, co by chtěli mít nebo něco, co by chtěli alespoň zkusit. A myslíte si, že počkají?
4) Dostupnost
Málo softwaru se vydává pro všechny kontinenty současně. V den uvedení nejsou hotovy všechny jazykové mutace, nejsou zajištěny distribuční kanály. Pokud někdo v Evropě chce hru, která právě vyšla v Americe a ví, že ta samá hra vyjde v jeho zemi za 3 měsíce, má dvě možnosti. Čekat… nebo jednat.
5) Zkouška (demoverze)
Je mnoho odvětví lidské činnosti, kde vám zkoušku produktu prostě neumožní. Těžko si dáte v hospodě pivečko a gulášek jen tak nanečisto a těžko odejdete bez placení, aniž byste nedostali přes tlamu. Z hlediska softwaru je naprosto sebevražedné neposkytnout uživateli demo – nebo demo příliš krátké, nevypovídající o produktu. Přesto jsou firmy, které to dělají.
Kolik znáte uživatelů, kteří si stáhli demo Windows?
Většina uživatelů si pak software zkouší tak, že ho shání na warezu.
6) Úniky
Spousta aplikací, zejména her, unikne ještě před tím, než jsou oficiálně uvedeny. Pokud je to nějaký hit, okamžitě nastartuje obrovskou vlnu zájmu… a pirátství jenom kvete…
7) Vymahatelnost práva
V dnešní době je pirátství tak masovou záležitostí, že je prakticky nemožné s ním bojovat (což ovšem neznamená, že právě vy jste z obliga). Každý zatčený pirát je okamžitě nahrazen zástupem dalších. Můžete tedy zatýkat jak blázni. Možná odsoudíte pár chudáků. Systémově se nevyřeší vůbec nic.
Nějaké vysvětlovací kampaně nebo dělání bu bu bu jsou na… protože neřeší jádro problému. Pouze následky – tedy pirátství.
Nehledě nato, že příklady táhnou. Nedávno se nám objevil warez i na ministerstvu (čistě náhodou) a žádná z velkých světových korporací si s nějakým copyrightem hlavu neláme. O co více sama tvrdě prosazuje dodržování copyrightů vlastních, s dodržováním copyrightů ostatních firem má většinou problémy (čistě náhodou).
Obecně se spoléhá na to, že kde není žalobce, není ani soudce. Naprosto běžně se vykrádají nápady, softwarová řešení, opisují se celé stohy kódů a reverzní inženýři rozhodně nepracují jenom v Číně.
Celé IT je dnes založeno na masivních porušování copyrightu.
8) Zákaznická podpora
Pokud vývojáři nevydali no-CD patch pro vaši oblíbenou hru, tak nezoufejte. Piráti no-CD patch určitě vydají včas a udělají zákaznickou podporu za vydavatele… jo a platit jim nic nemusíte.
9) Hacking the System
Už jste taky přišli na to, že systém, ve kterém žijete, má jisté slabiny, které by se daly zneužít k nějaké té nevinné nezbednosti? Je to tak. Bůh vás miluje a má pro vás báječný plán. Hacking the System. Drtivá většina warezáckých špiček dělá warez jenom kvůli prestiži a z touhy dokázat, že to jde. To je motivace, která se nedá zastavit.
Můžete udělat jakoukoliv proti-pirátskou ochranu. Oni vám dokáží, že jí dovedou prolomit.
10) Setrvačnost vzniku
Ironií osudu je, že pirátství je neodstranitelné už z toho důvodu, že na něm počítače vznikly. Autorská práva se porušovala od samého počátku. Kdyby Apple-Boys neokopírovali operační systém Xeroxu, neměli bychom dnes ani ta Windows, ani myš, ani email, ani ethernet,… ani nic.
Závěr
Softwarové pirátství je trestné. Softwarové pirátství je zločin. Přesto jsou všichni uživatelé počítačů piráti. Ano, i ti, kteří čtou tento blog – takže i Vy, bez výjimky.
Jak je to možné?
Teď budete namítat, že jste nikdy nebyl/a softwarovým pirátem. Že máte všechen software legálně. Že jste se tedy ničeho nedopustil/a. Že třeba frčíte na Linuxu nebo tak podobně…
Omyl.
Jakmile vlezete na internet, už jste pirátem. Naprosto se Vám nemůže stát, že byste minuli nějaký server, který používá cizí obrázky nebo obrázky komprimované nějakou patentovanou a nelicencovanou metodou. Určitě se nevyhnete webům, které používají pirátské redakční systémy nebo webům, jejichž autoři si nenápadně vypůjčili kus textu z jiného webu. A to zdaleka není všechno…
Že už nechcete na internet?
Váš software, který jste si koupili, není Váš, protože je velmi pravděpodobné, že na něj máte jenom licenci, která vám neumožňuje tento software jakkoliv modifikovat, měnit, a spolehněte se na to, že některé části toho softwaru nepatří firmě, která Vám tu licenci prodala…
Dovětek
Reálně existují jenom dvě skupiny lidí, kteří pracují s počítači. Jedna pirátství páchá a konzumuje vědomě a druhá páchá a konzumuje nevědomě – ale nejsou bílé vrány.
Tak tedy, proč existuje pirátství?
1) Cena, čas a reálná hodnota
Cena softwaru je pro normálního uživatele příliš vysoká. Hry například stojí v rozmezí 30 až 65 dolarů – a to je pro mnoho hráčů opravdu hodně. Většina hráčů si tedy hru raději zkopíruje/crackne/vypálí – a platí za ní jenom tehdy, jestliže jde o skutečný herní hit.
Čas také souvisí s tím, že hra musí představovat zábavu na mnoho hodin nebo měsíců (rozhodně více než 1–6 hodin čistého herního času).
No a teď ta hodnota. Na prodej softwaru se nabalují různé paradoxy. Paradoxní například je, že i když je software levný, kupuje ho jen mizivé procento lidí. Jsou (a byly) pokusy šířit software zdarma nebo pomocí dobrovolných plateb. Ovšem průměrný dar (třeba na podporu vývoje) se pohybuje v řádu 0,25 centů na uživatele. Na zhruba 10 000 uživatelů připadají 2 uživatelé, kteří jsou ochotní platit. Obvyklý výsledek je 10 000 stažení = příjem 0,50 centů.
Důvod? Uživatelé software nekupují, protože nesouhlasí s jeho cenou. To ale neznamená, že by software od určité hranice vnímali jako levný nebo drahý. Tak to není.
Znamená to, že software pro uživatele nepředstavuje žádnou reálnou hodnotu, která by byla pevně zakotvená v čase. A tak to skutečně je. Jen minimum softwarových aplikací, které mají nějakou skutečnou hodnotu.
Schválně si dáme příklad chápání běžného uživatele a srovnáme, jak vidí hodnotu libovolné softwarové aplikace, třeba Windows 95 a obyčejné housky (žemle).
- Houska: Má hodnotu jako nová (se může sníst), jako stará (to se z ní
může udělat strouhanka) i jako přestárlá (to se může hodit
slepicím).
- Windows 95: Nemají hodnotu ani jako nové (když nejsou řádně odladěné), jako staré (když jsou trochu odladěné, ale už neodpovídají nastupujícím trendům) a jako přestárlé (jsou akorát tak na urychlené smazání, protože na nich neběží žádná nová aplikace).
Je třeba říct, že tato vada softwaru týkající se jeho reálné hodnoty je neodstranitelná.
Z hlediska vývojáře se dá jen velmi těžko obejít a daří se to jen u mizivého procenta aplikací.
2) Další prodej
I když bude uživatel software poctivě kupovat, dostane se za krátkou chvíli do situace, kdy bude mít doma na polici hromadu krabic s přestárlým softwarem, který mu bude absolutně k ničemu. Bude mít obrovský problém se ho zbavit a prodat ho i s velkou slevou, protože i ostatním uživatelům tento software bude k ničemu a nikdo ho nebude chtít. Vsadím se, že v tuto chvíli nevíte o nikom, kdo by poptával Vaše skvělá Windows 95 a byl za ně ochoten zaplatit…
Z hlediska uživatele představuje investice do softwaru kolosální finanční ztrátu, která několikanásobně přesahuje cenu běžného počítače.
3) Věk uživatele
Je velké procento uživatelů, kterým je méně, než 18 let. Rozhodně nepracují, nepodnikají, rozhodně si nevydělávají a rozhodně u sebe nenosí kreditní kartu. Většina warezáků se stala warezáky ještě dříve, než jim bylo 15 let. A co se v mládí naučíš… Tito uživatelé se stanou warezáky z nouze. Počítač jim pořídí rodiče, ale software… Takže pro mladší uživatele bude vždy existovat něco, co by chtěli mít nebo něco, co by chtěli alespoň zkusit. A myslíte si, že počkají?
4) Dostupnost
Málo softwaru se vydává pro všechny kontinenty současně. V den uvedení nejsou hotovy všechny jazykové mutace, nejsou zajištěny distribuční kanály. Pokud někdo v Evropě chce hru, která právě vyšla v Americe a ví, že ta samá hra vyjde v jeho zemi za 3 měsíce, má dvě možnosti. Čekat… nebo jednat.
5) Zkouška (demoverze)
Je mnoho odvětví lidské činnosti, kde vám zkoušku produktu prostě neumožní. Těžko si dáte v hospodě pivečko a gulášek jen tak nanečisto a těžko odejdete bez placení, aniž byste nedostali přes tlamu. Z hlediska softwaru je naprosto sebevražedné neposkytnout uživateli demo – nebo demo příliš krátké, nevypovídající o produktu. Přesto jsou firmy, které to dělají.
Kolik znáte uživatelů, kteří si stáhli demo Windows?
Většina uživatelů si pak software zkouší tak, že ho shání na warezu.
6) Úniky
Spousta aplikací, zejména her, unikne ještě před tím, než jsou oficiálně uvedeny. Pokud je to nějaký hit, okamžitě nastartuje obrovskou vlnu zájmu… a pirátství jenom kvete…
7) Vymahatelnost práva
V dnešní době je pirátství tak masovou záležitostí, že je prakticky nemožné s ním bojovat (což ovšem neznamená, že právě vy jste z obliga). Každý zatčený pirát je okamžitě nahrazen zástupem dalších. Můžete tedy zatýkat jak blázni. Možná odsoudíte pár chudáků. Systémově se nevyřeší vůbec nic.
Nějaké vysvětlovací kampaně nebo dělání bu bu bu jsou na… protože neřeší jádro problému. Pouze následky – tedy pirátství.
Nehledě nato, že příklady táhnou. Nedávno se nám objevil warez i na ministerstvu (čistě náhodou) a žádná z velkých světových korporací si s nějakým copyrightem hlavu neláme. O co více sama tvrdě prosazuje dodržování copyrightů vlastních, s dodržováním copyrightů ostatních firem má většinou problémy (čistě náhodou).
Obecně se spoléhá na to, že kde není žalobce, není ani soudce. Naprosto běžně se vykrádají nápady, softwarová řešení, opisují se celé stohy kódů a reverzní inženýři rozhodně nepracují jenom v Číně.
Celé IT je dnes založeno na masivních porušování copyrightu.
8) Zákaznická podpora
Pokud vývojáři nevydali no-CD patch pro vaši oblíbenou hru, tak nezoufejte. Piráti no-CD patch určitě vydají včas a udělají zákaznickou podporu za vydavatele… jo a platit jim nic nemusíte.
9) Hacking the System
Už jste taky přišli na to, že systém, ve kterém žijete, má jisté slabiny, které by se daly zneužít k nějaké té nevinné nezbednosti? Je to tak. Bůh vás miluje a má pro vás báječný plán. Hacking the System. Drtivá většina warezáckých špiček dělá warez jenom kvůli prestiži a z touhy dokázat, že to jde. To je motivace, která se nedá zastavit.
Můžete udělat jakoukoliv proti-pirátskou ochranu. Oni vám dokáží, že jí dovedou prolomit.
10) Setrvačnost vzniku
Ironií osudu je, že pirátství je neodstranitelné už z toho důvodu, že na něm počítače vznikly. Autorská práva se porušovala od samého počátku. Kdyby Apple-Boys neokopírovali operační systém Xeroxu, neměli bychom dnes ani ta Windows, ani myš, ani email, ani ethernet,… ani nic.
Závěr
Softwarové pirátství je trestné. Softwarové pirátství je zločin. Přesto jsou všichni uživatelé počítačů piráti. Ano, i ti, kteří čtou tento blog – takže i Vy, bez výjimky.
Jak je to možné?
Teď budete namítat, že jste nikdy nebyl/a softwarovým pirátem. Že máte všechen software legálně. Že jste se tedy ničeho nedopustil/a. Že třeba frčíte na Linuxu nebo tak podobně…
Omyl.
Jakmile vlezete na internet, už jste pirátem. Naprosto se Vám nemůže stát, že byste minuli nějaký server, který používá cizí obrázky nebo obrázky komprimované nějakou patentovanou a nelicencovanou metodou. Určitě se nevyhnete webům, které používají pirátské redakční systémy nebo webům, jejichž autoři si nenápadně vypůjčili kus textu z jiného webu. A to zdaleka není všechno…
Že už nechcete na internet?
Váš software, který jste si koupili, není Váš, protože je velmi pravděpodobné, že na něj máte jenom licenci, která vám neumožňuje tento software jakkoliv modifikovat, měnit, a spolehněte se na to, že některé části toho softwaru nepatří firmě, která Vám tu licenci prodala…
Dovětek
Reálně existují jenom dvě skupiny lidí, kteří pracují s počítači. Jedna pirátství páchá a konzumuje vědomě a druhá páchá a konzumuje nevědomě – ale nejsou bílé vrány.
Jak je možné, že perfektní produkt u zákazníků selže ??
Únor 4th, 2007 — Články a názory
Jestli mě něco vždycky udivovalo, tak to byla otázka: Proč jsou některé
produkty u zákazníků úspěšné a jiné ne? Jak je možné, že totálně
selžou, i když jsou výrazně lepší a navíc levnější??
Jak je možné, že se zákazníci masivně rozhodnou pro horší produkt, i když je na trhu nabídka, která je očividně lepší a prostě nemá chybu? K tomu je levnější, představuje lepší „value“. tj. česky hodnotu, jinak má dobrý poměr cena/výkon, je na ní viditelná reklama a jakékoliv povrchní i hloubkové srovnání vychází v její prospěch…
To je záhada.
Jako ukázku dávám reklamu na počítač Tandy z let osmdesátých. Inzerovaný počítač byl levný, byl technicky pokročilý, definoval grafický a zvukový standard „Tandy-compatible“ neboli „TGA“. Firma pro něj měla vlastní prodejní řetězce, měla reklamu… a výsledek??
Musela začít prodávat počítače Compaq, aby nezkrachovala.
No, asi to sám nevyřeším. Kdyby se to někomu z Vás povedlo, tak věřte tomu, že máte zaděláno na Nobelovu cenu. Jistou indicií by mohla být řeč – tedy rozdíl mezi druhem jazyka, jakým hovoří výrobce a druhem jazyka, jaký používá budoucí zákazník. Ale opravdu těžko říct…
Jak je možné, že se zákazníci masivně rozhodnou pro horší produkt, i když je na trhu nabídka, která je očividně lepší a prostě nemá chybu? K tomu je levnější, představuje lepší „value“. tj. česky hodnotu, jinak má dobrý poměr cena/výkon, je na ní viditelná reklama a jakékoliv povrchní i hloubkové srovnání vychází v její prospěch…
To je záhada.
Jako ukázku dávám reklamu na počítač Tandy z let osmdesátých. Inzerovaný počítač byl levný, byl technicky pokročilý, definoval grafický a zvukový standard „Tandy-compatible“ neboli „TGA“. Firma pro něj měla vlastní prodejní řetězce, měla reklamu… a výsledek??
Musela začít prodávat počítače Compaq, aby nezkrachovala.
No, asi to sám nevyřeším. Kdyby se to někomu z Vás povedlo, tak věřte tomu, že máte zaděláno na Nobelovu cenu. Jistou indicií by mohla být řeč – tedy rozdíl mezi druhem jazyka, jakým hovoří výrobce a druhem jazyka, jaký používá budoucí zákazník. Ale opravdu těžko říct…